Cílová skupina

Cílová skupina, ke které směřujeme naše projekty jsou děti a mládež ze sociálně vyloučených lokalit dále (SVL) počínaje 0,5 rokem, až do doby ukončení jejich studia. Projektové aktivity plánujeme již pro ty nejmenší, tedy pro ty, kteří se zatím jenom "usmívají a koulí očima" až po ty, kteří řeší kam po základní škole.

Věnujeme se i rodičům. Rozvoj rodičovských kompetencí řadíme k top prioritám a věříme, že společné úsilí s rodiči násobí efektivitu naší práce s dětmi a mládeží.

Věkové rozpětí dětí:

0,5 - 3 batolata

3 - 6 předškoláci

6 - 15 školní věk

Specifika rizikového období ve vzdělávání :

Již ve věku 9, 10 let dochází k prepubertálním projevům, které vrcholí ve 12, 13 a 14 letech. Součet všech těchto faktorů ústí v nepřipravenosti akceptovat a adaptovat se na české školní prostředí v celém jeho rozsahu, počínaje jazykovou vybaveností, přes ochotu akceptovat způsoby komunikace majoritních učitelů přes chápání zvyků a způsobů fungující ve světě Neromů. Neúspěch a kulturní odcizenost tak vzdalují svět z pohledu romských dětí a naopak u českých dětí se vytváří prostor k šikaně.

Puberta, soc. patologické jevy

Zásadním a rozhodujícím vlivem v určování směru vzdělávání má přicházející puberta. Dítě je vnímáno jako mladý dospělý, a proto není nikým korigováno v sexuální aktivitě, která začíná ve věku 12-14 let. Ve věku 15 let tedy chtějí zakládat rodiny a u svých příbuzných si hledají práci.

Ředitel organizace má téměř dvouletou zkušenost s dětmi z vyloučených lokalit, kteří byli členy fotbalového týmu v rámci fotbalové soutěže FAČR. Při pravidelných sobotních zápasech byl fotbalový tým téměř pravidelně oslabován neboť nejstarší hráči týmu (11-14 let v rámci kategorie mladších žáků) byli značně vyčerpáni, neboť předešlý večer konzumovali alkohol či užívali drogy. I u mladších hráčů bylo možné vysledovat značnou unavenost, a to ze sledování televize do pozdních ranních hodin.

V pubescentním období dochází k vyhrocování vztahů k učitelům a celkově k dospělým. Staví se na odpor, odmlouvají nebo se projevují velmi nevhodným až drzým chováním. Zvlášť v tomto období jsou kontaktováni pracovníci OSPODU, kteří škole asistují při nezvládání těchto dětí.

Ukončení školní docházky

Nelehký život ve vyloučených lokalitách probouzí ve 14 letých dětech odpovědnost starat se o svou rodinu (matku, sestry a mladší bratry). Velmi často tak zastupují role svého otce, který není z různých důvodů u své rodiny ( je ve výkonu trestu, v práci, nebo opustil rodinu) nebo matky v podobě péče o své mladší sourozence.

Nejčastější problémy našich dětí:

Neplnění písemných úkolů, nedostačující či chybějící přípravy do školy, zapomínání školních učebnic a pomůcek, vyrušování během vyučování, hyperaktivní chování v průběhu přestávek
Zameškávání školní docházky, narušování vzdělávacího procesu
Vzdor vůči učiteli, zesměšňování, odmlouvání, zlost a šikanování
Verbální a neverbální agrese vůči spolužákům, šikana a neshody mezi spolužáky
Podvody ve školním dění (opisování, lhaní, podvádění)
Přestupky proti školním zákazům, (cílené, plánované s konkrétním účelem)
Občanské a mravní přestupky vůči okolnímu obyvatelstvu a jeho majetku.

Vliv intenzivního působení negativního okolí je tedy i často předmětem příčiny chování dětí. U některých dochází k poruchám chování. Kaleja (2011) definuje poruchu chování jako každou negativní odchylku od normy, která má obraz trvalého a vědomého jednání označeného jako nežádoucích projevů v chování, které mohou vyústit až do stádia delikvence a kriminality. Porucha chování je vymezována z těchto hledisek:

Absence respektu jedince k sociálním normám
Projevy nedostatku empatie, zřetelný egoismus, citový chlad

Bower, americký psycholog, zabývající se poruchami chování popisuje znaky řešené poruchy jako:

Neschopnost učit se, která nemůže být vysvětlena na základě smyslových, intelektových či zdravotních faktorů
Nízká schopnost navazovaní kontaktů a vztahů s vrstevníky či učiteli
Neadekvátní chování a emoční prožívání v běžných podmínkách
Sílící pocit deprese a neštěstí
Tendence k rozvoji somatických symptomů bolesti a strachu na základě osobních a školních problémů

Kaleja 2011 naléhá na důsledném rozlišení poruchy chování a na problémové chování dítěte (nonkonformního).

Nejčastější problémy našich rodičů ve vztahu ke vzdělání:

- rodiče bez vzdělání (často absolventi bývalých zvláštních škol)

- negativní vztah ke škole (škola byla vnímána jako prostředník, který informoval úřady o různých nedostatcích, které se staly příčinami k následnému odebírání dětí z rodin a umístěním do dětských domovů)

- postoje rodičů ke vzdělání (Rodiče nevěří, že by jejich dítě mohlo být úspěšné ve škole, a proto jej tím nechtějí ani trápit.)

Dle výzkumného šetření došli badatelé k následujícím přístupům ve vztahu rodičů ke svým dětem:

- Aktivní výchovnou orientaci směřují především na nejmladší děti. Těm věnují veškerou péči, svůj čas. Všichni členové (i sourozenci) vnímají nejmladší dítě v rodině za symbol radosti a štěstí rodiny. Starší sourozenci jsou smířeni s tím, že se rodina orientuje především na nejmladší dítě. Dokonce jsou k tomu vedeni. Považují to za zcela přirozený společenský jev.

- Zájem o vzdělávání svých dětí aktivně projevují v prvních letech (obvykle do třetího ročníku) povinné školní docházky dětí. S postupnými nastávajícími problémy (vzdělávacími nebo výchovnými) žáka aktivní zájem rodičů o vzdělávání děti upadá

- Rodiče od učitelů očekávají, že zvládnou výchovně řešit problémové situace, které nastávají v rodinném prostředí, případně které nesouvisí přímo se školou, výchovně vzdělávajícím procesem ve školních podmínkách

- Aktivní komunikace se školou udržují pouze v případě, jsou-li subjektivně se školou a jejím působením spokojeni. Vyžaduje-li škola po rodičích precizní, zejména aktivní výchovné působení u výchovně problémového žáka, komunikaci se školou přeruší

- Rodiče starších žáků mladšího školního věku, kteří výchovu svých dětí nezvládají, rezignují na svou rodičovskou roli. V takových situacích se často odkazují, respektive obracejí na pomoc prarodičů dítěte (svých rodičů).

Kaleja 2011 uzavírá své zjištění nedostatků v romských rodinách ve vztahu k rodičům ke kterým tvrdí, že: "jsou zaměřeni na současnost, bez vizí a reálných představ o budoucnosti. Romové mají nevyhovující bytové podmínky související nejen s neadekvátní péči o přidělený byt, ale také nepříliš rozumné zacházení s finančními prostředky (mimo jiné alkohol, cigarety, automaty, lichva...). Velkým problémem je rovněž nezaměstnanost, spojitost s režimem dne, závislost na sociálních dávkách, častá kriminalita, zneužívání psychotropních látek, laxní přístup k povinnosti jako takové, rasová nesnášenlivost, časté nezralé vstupování do rolí matky a otce (brzké těhotenství), ale také role zástupné, tj. rodinní příslušníci ve vězení".

Další aspekty významné pro vzdělání našich dětí:

Absence podmětného prostředí k rozvoji dítěte

Dítě bývá prostorem velmi citelně limitováno. Schází mu "kout" se svými knížkami a hračkami. Chudoba těchto rodin dosahuje tak vysoké úrovně, že často zde nenalezneme ani tužku či propisku pro děti.

Rodiče si neuvědomují, jak mohou hračky významně rozvíjet myšlení jejich dětí. Občas dítě dostane hračku, ale velmi často jde o hračky levné a závadné.

Tento nedostatek rodiče řeší televizí. Proto již od brzkých ranných let tráví rána i večery u televize .

Hygienické návyky u dětí ze SVL jsou často na velmi nízké úrovni. Absencí těchto návyků jsou děti ohrožovány dalšími komplikacemi, a to výskytem štěnic, vší, což v jisté míře ohrožuje jejich zdraví. Nedostatečná péče se projevuje v úrovni oblékání nebo nedostatečným zajištěním stravy. Hygienické hledisko je taktéž významným faktorem redukujícím účast dětí v předškolním zařízení.

Vliv nukleární rodiny

Dítě/žák v nukleární rodině má jiné postavení než v majoritní společnosti. Je velmi důležité si uvědomit postavení dítěte, neboť jeho nepochopení se stává příčinou častých konfliktů. Dítě v romské rodině je považováno za rovnocenného člena, a proto se mu dostává prostoru k jeho vyjádřením. Jeho názory a přání jsou respektovány již od dětských let. Proto s příchodem do školy zcela přirozeně vyvstává konflikt, neboť zde (ve škole) se dítě stává pouze plnícím příkazy učitele. Absentující prostor pro své vyjádření se stává bariérou mezi vyučujícím a žákem.

Velmi často se setkáváme se zcela nevhodnými výchovnými stereotypy. Děti si v mnoha případech zvykly na to, že si mohou "vybrečet, vyřvat či vydupat" to, co chtějí, i přes odpor rodičů.

Absence motivace

Sociálně vyloučené lokality se vyznačují především nízkými až žádnými obyvateli se vzděláním. Děti jsou o tuto skutečnost ošizeny a téměř nikde nevidí efekt vzdělání. Jediné, koho znají a jsou nositeli hodnot vzdělání jsou učitelé a poté pracovníci úřadu práce. Obě tyto skupiny jsou dětmi vnímány jako ty, které vytvářejí nátlak na jejich rodiče. Naopak často jsou svědky, kdy vidí obohacování některých jedinců prodáváním drog nebo občasných přivýdělků.